Tohle místo má pro mě silnou citovou vazbu.
Můj pradědeček tu kdysi pálil cihly. Dědeček s tatínkem a jeho sourozenci tu měli chatu a já sem jezdila jako dítě.
Dřív to byla jedna velká louka. Dědeček měl hospodářství, celé to tu bylo na krmení a sázení stromů.
Tenkrát jsem sem nejezdila úplně dobrovolně – dnes se mi po tom stýská. Bylo to opravdové.
Pamatuju si, jak jsme přijížděli škodovkou 120, pili teplou Hanáckou limonádu ze skla a chytali žabičky v trávě.
Tenhle kus půdy má pro mě zvláštní kouzlo.
Chtěla jsem mu dát nový život. Vlastníma rukama, pomalu a s respektem. A tak vznikla Rebarbora.
Díky celé mé rodině a blízkým. A za to jsem moc vděčná.
